Místo bydliště: Lešná (není to ta se ZOO! – je to Lešná u ValMezu! – krásný park a taky zámek)

Věk: Za pár týdnů 54, celočíselná část stále 53

Který vrchol se mi líbil nejvíce a který nejméně?

Hm – těžko odpovědět. Dlouholetý kladný vztah mám ke Svinci, protože tam zjara kvetou stovky až tisíce vstavačů. Při příchodu na vršek Radhoště se i v mém věku musím vždy zhluboka nadechnout – ta kaple a Cyrilek s Metúdem jsou na tom holém vršíčku vždy velmi působiví – třeba v mlze... – či v zimě, obalení sněhem... Lysou horu mám rád (i přes ty stovky lidí, co tam bývají). Javor nad ValMezem, to je též mystické místo... Z těch, které jsem dosud neznal, se mi líbil třeba Bludný. Nebo Javorníček či Žídkův buk. A nejméně? Asi Píšková. Ani Vrzavé skály mě moc nevzaly. Obecně asi vše, co je „zašité" v lese a není ztama (=odtamtud – poznámka pro Nevalachy ) rozhled.

Který vrchol byl nejnáročnější?

Tož to je úplně jasné. Nejnáročnějších bylo prvních dvacet. Pak už to byla pohoda džez. 

Na kolika vrcholech jsem letos díky VKV byl(a) poprvé v životě?

Tož počkajte, musím to spočítať... - na deseti!

Jakým způsobem jsi zdolával vrcholy? (na jakém kole, s kým, s přiblížením nebo vše z domu)

Silniční kolo značky Favorit. Rám ze stroje, který jsem dostal (asi) na narozky v roce 1976(?) (pamětníci vědí, jaká to byla tenkrát bomba, sehnat „favoritku", že), ostatní součástky novější, vyměňované, některé už mockrát. Nejlehčí převod 48×24 (těch 48 je samozřejmě „talíř"...). Na hory by snad byla lepší i koloběžka – tak třeba při cestě na Klášťov jsem byl K.O. už po průjezdu Pozděchovem – a to je to pořád asfalt! (Aspoň jízda hřebenem mi pak náladu vylepšila  ) Jezdil jsem sám – a s přiblížením, dal jsem trochu vydělat Českým drahám. Ale i tak jsem na kole ujel několikrát takové dálky, jaké se mi za předchozí půlstoletí nepovedly 

Kolik jsi během zdolávání najel(a) kilometrů?

Tohle ani zdaleka netuším – vůbec mě nenapadlo to sečítat. (Ale – viz předchozí otázka...) Podnikl jsem výlety2x3 cíle, 4x2 a 6x1. Celkem 12 akcí. 

Jakou veselou či krušnou historku jsem při zdolávání vrcholů zažil(a)?

Nemám historku ani vyloženě veselou (vyjma občasných komentářů spolucestujících ve vlaku ohledně „muzejní kvality" mého stroje...), ani krušnou. Ale mám jeden hodně zajímavý zážitek – a ten je na delší řeč... Bylo to takhle: Vyjíždím tak jednou po práci (vlakem) do Karolinky, abych „odfajknul" Javorníček a Portáš. Nechce se mi tam!, daleko to je... Cesta naštěstí začíná hned od vlaku. A hned taky fest do kopce kolem Stanovnice, krásné vstavače v příkopě přímo u asfaltu... Chybička je, že jsem si nevytisknul plánek, měl jsem pocit, že mám vše pod kontrolou – musím prostě vyjet do sedla Příschlop, odskočit na Javorníček – a pak se zkusit nějak vysápat na hřeben Javorníků... Fakt nezodpovědný přístup, hrůza!, skoro už jako ta dnešní studentská mládež... Ještě než dojedu na konec údolí, nejsem si už vůbec jistý, jedu-li správně. Ke všemu nikde živá duše – tu sice otevřená stodola, tu nářadí pohozené v trávě – ale všichni snad najednou umřeli nebo co... Teď by se tu mohla zjevit nějaká dobrá víla či hodná stařenka, napadá mě; to už jedu lesem. Nebo – hm, stařenka... – klidně i princezna na koni by to mohla být!, tu bych taky bral (vlastně radši než stařenku)... Jen pomyslím – je tu! Hodně pěkná dívka; nejede, pravda, na koni, ale v silně vypadajícím terénním autě, značku nevím (ale je červené ) „Na Javorníček? Musíte do sedla – ale je to dál než ty dva kilometry, co píšou..." (-až teď vidím šipku „Příschlop 2 km") „Ale kdybyste šel sem, byl byste na Javorníčku za 15 minut; je to ale hodně do kopce... Nebo můžete opravdu na to sedlo, stojí tam dva bagry, pak za nimi doleva..." Kuju horké železo a sonduju ještě, kudy pak dojet na hřeben... „Tady po té cestě – a první odbočka ne, druhá taky ne, až ta třetí, stojí tam dvě felicie..." „My bydlíme pod Javorníkem", dodá princezna v teréňáku ještě... - a zmizí; byla? nebyla? Týýýbrďo... Dva bagry, dvě feldy... To se mi snad jen zdálo. Pokus zkrátit si cestu na Javorníček je neúspěšný, někde jsem zahnul špatně. Takže se pokorně vracím k cestě podle popisu na stránkách VKV a jedu/jdu na sedlo, fakt je to brutálně daleko a vysoko. Na sedle opravdu stojí dva stroje připomínající bagry, nakonec šťastně dojedu na Javorníček – jen těch hodin je na hodinkách už mnohem víc, než bych si přál... Uvažuju, že Portáš už nechám na jindy – ale pak se hryznu; du do teho, gdyž už tu su! U dvou felicií (je tam sice jen jedna, zato s přívěsným vozíkem) opravdu do lesa odbočují dvě cesty, volím pravou, snad to bude ta pravá. Není. Nebo možná je, ale asi jsem udělal nějakou chybu – no prostě cesta se najednou vytratí a já se pak i se svým velosamohybem drápu strmým lesním svahem k hřebenu, kde prosvítá víc světla – a snad by tam mohla vést i nějaká cesta nahoru, doufám... Je tu vůbec signál mobilu??, zlomit si tady nohu, najdou mě možná za deset let... Doprčic, já se na tu zatracenou VKV můžu (-rozhodnout jistě rezignovat!), běží mi hlavou... Teď bych tady potřeboval to děvče, co bydlí kdesi pod Javorníkem... - a v tom okamžiku vidím červený stroj hrabat lesním hřebenem vzhůru, fakt tu cesta je!! „Trochu bloudím", přiznávám zahanbeně, tep stopadesát, zpocený jako kráva... „My bydlíme tři sta metrů odsud, počkám tam na Vás..." Výše ve svahu, už několik málo desítek metrů za slovenskou hranicí, která tu nejde hřebenem Javorníků, ale severním úbočím, stojí fakt v lesích usedlost, doma ji potom najdu i na mapě. Krásná dívka, jak se ukáže, není už tak docela dívka – je to maminka tří malých dětí, se kterými tu na samotě v horách s manželem celoročně žijí. Dolů se v létě dostanou tím červeným terénním silostrojem. V zimě musí hrabat sněhem pěšky. „Co děcka a škola?" „Já je učím sama..." „Učitelka?" „Ne.  ahradnice." Bydleli kdysi kdesi na Hané. V chalupě, zrekonstruovali ji. Nezdařilo se jim ale mít děti – a od doktorů uslyšeli, že žádné nikdy mít nebudou. Změnili bydliště – chalupu prodali, koupili tuhle usedlost, zašitou vysoko v lesích hor na česko- slovenském pomezí. Do roka dítě měli. Teď mají tři. Číst to někde v románu, řeknu si – co to je proboha za červenou knihovnu?? Jenže to nečtu. Slyším to. Vidím to. „Jak je budete učit, až budou větší?" „To zatím nevím..." Manžel-sympaťák mi nabídne vodu. Dík!, rád beru (ač PETku – na rozdíl od mapy – v batohu vezu.) Děvče-mladá paní dnes jezdilo po okolí a rozvěšovalo oznámení, že se jim ztratil pes (třináctiletá, už neslyšící fena  ) – a teď chce jít ještě pěšky nahoru na hřeben umístit jeden papír i tam, k turistickému přístřešku kousek před Malým Javorníkem. Díky tomu se na hřeben dostanu i já, a to stezičkami, na které bych sám určitě nikdy nevlezl! Na hřebenu se loučíme, vděčně děkuju – a jedu dál k Portáši. Dávno jsem tu nebyl – patnáct dvacet let – a to ještě v zimě na běhnách. Cesta je delší, než jsem čekal – cyklojet se ale dá docela dobře. V sedm se dokumentárně fotím na Portáši – ale vyhlídka na padesát kiláků domů mě takhle navečer fakt netáhne... - docela rád dám vydělat Českým drahám!, chci stihnout vlak na Hrozenku nebo nejhůř na Vsetíně. Takže jedu hned dál, pod Kohútkou naštěstí začíná pěkný asfalt a fakt luxusní sjezd. Během fičáku z kopce dolů se ale stále nedokážu urvat od předchozího zážitku... Sluneční panel na střeše měli... Signál tam asi taky je, takže internet. Ale mínus dvacet a půldruhý metr sněhu, který tam v letošní zimě určitě byl... „Co když potřebujete doktora?" „Snažíme se žít tak, abychom ho nepotřebovali." Do háje... „Spíš potřebujeme veterináře..." (Chovají několik koz). Mladí lidé! Měl bych já v jejich věku takovou odvahu?? (Určitě neměl.) Asi tu zatracenou VKV letos už fakt dojedu, ač jsem teprve v půlce, asi ji dojedu i na tom svém zatraceném střepu, kdy do kopců mnohem víc chodím, než jezdím... Ale i kdybych letos nevyjel už vůbec nic, i kdybych se na to vykašlal – tohle za to fakt stálo! Tohle jinak ani jinde potkat opravdu nešlo... Billboard kdesi dole, nabízející rekreantům „Stylové bydlení ve valašské chalupě v opravdové přírodě", mě fakt rozveselí! Sjíždím Vrančou a řehtám se nahlas; co to je za magora, musí si asi myslet kolemjdoucí... V lesích vysoko nahoře možná maminka právě čte děckám pohádku na dobrou noc, děckám, které možná ještě nevědí nic o internetu ani facebooku. Slunko mizí pod obzorem a já jedu cyklostezkou ke Vsetínu.

Co bych na VKV změnil(a) či vylepšil(a)?

Nevím – nenapadá mě vůbec nic.

Jaký vrchol bych zařadil(a) do příštího ročníku?

Tak tady bych nápad měl: Petřkovskú húrku (=Petřkovickou horu, 608 m). Vysokou (nad Lešnou). Stráž u Choryně. Strážný (nad Juřinkou u ValMezu). No a vlastně – u nás v Lešné se říká „Kopec" hornímu konci dědiny – tož to je vlastně taky vrchol  né??) Asi mě mohou obvinit, že chci mít co nejvíc kopců doma, u baráku! (a mají pravdu...  ) No tak teda vážněji –Petřkovická hora by si to myslím opravdu docela zasloužila, je to nejvyšší bod v dost širokém okolí... Myslím, že trvale by mezi kopci měla zůstat Lysá, ač s Valašskem už moc nesouvisí. Podobně Radhošť (ten valašský je). Svinec by mě potěšil, je to moc krásný vrch. Místo Píškové, což vůbec není vrchol, bych dal ten kopec nad Juřinkou (snad se opravdu jmenuje Strážný? – nevím), vysoký je zhruba stejně a je z něj mnohem lepší rozhled... 

Můj největší cyklistický zážitek, úspěch, cíl (sen).

Tož – cíle sú dva. Napřeď VKV 2018, o tem žádná. A potém (esli to vynde) jakási ta Tour de France 2018, tam sú prý takéj dobré kopce...